Myšlenky Nové spirituality
4. 8. 2008
Hnutí v myslích lidí na přelomu tisíciletí
Nová spiritualita, neboli Nová duchovnost, se zrodila samovolně mezi lidmi postmoderny konce dvacátého století a existuje dodnes v neinstitucionalizované formě po celé Zemi.
V základech má nespokojenost s dosavadním civilizačním vývojem na planetě, psychické odcizování jejích obyvatel, narušené životní prostředí, velký technologický pokrok s náhlým rozmachem výpočetní techniky v čele, politické změny po pádu Železné opony, náhlou vlnu paranormálních jevů v téže době a vědecké objevy na poli kvantové fyziky, které všechny dohromady popřely hmotnou objektivní realitu a vyzdvihly opět ducha a propojenost všech věcí. Zároveň Nová spiritualita přichází s varováním před hrozbou zničení života na Zemi tak, jak ho známe. Toto zničení může nastat každou chvíli, například i použitím zbraní hromadného ničení.
Povzbuzení k hledání pravdy
Nová duchovnost každého vybízí k rozšíření chápání svého Já. Věří, že čím širší je každého sebepojetí, tím je jeho život plnější a bohatší a tím větší silou disponuje. Věří, že plnější a bohatší existence čeká na ty, kdo mají v sobě nástroje, jak osvítit svět a že tyto nástroje jsou v každém z nás. Jestliže Nová spiritualita funguje ve vašem přátelství, soustředíte se navzájem na vaše vlastní prožitky a neservírujete si kvanta moudra, která jste získali z třetí ruky. Spolupracujete-li na nějakém úkolu a žijete Novou spiritualitou, pravděpodobně se dokážete dobře odpoutat od svých osobních příběhů, a přece to, co ze sebe vydáváte, vyvěrá z hloubi vaší vlastní duše.
Zrušení dogmat a kladení otázek
Nová spiritualita je přístup, který opouští představu, že lidstvo již chápe všechno, co potřebuje, aby vytvořilo svět, o kterém kdy snilo, čili svět míru, radosti a harmonie. Připouští, že je třeba dále poznávat a rozšiřuje současné názorové systémy o Bohu a o Životě o nové myšlenky či představy a jejich pochopení takovým způsobem, aby se vztahovaly na všechny lidi a na celý svět. Nová spiritualita povzbuzuje k tázání se po skutečné povaze věcí, podporuje znovuzvažování nejzákladnějších pravd i uvnitř tzv. spirituální komunity. Není pro ni nic „svaté“. Ve skutečnosti je jí svaté vše, a proto to nechce nechat zemřít mlčením či ustrnutím, natož pak nedotknutelností. Velmi dobře si uvědomuje, že právě myšlenky a představy jsou zdrojem všeho dění a veškeré konání je až jejich důsledkem.
Největší duchovní vůdci světa - Buddha, Lao-c‘, Mojžíš, Achnaton, Zoroaster, Ježíš či Mohamed byli ve svých dobách považováni za revolucionáře, či dokonce za odpadlíky. Inspirovali své pozdější následovníky k upouštění od tradice a ke znovuvytvoření vztahu s Bohem. Buddha dokonce na smrtelné posteli prosil své žáky: „Nepřijímejte to, co slyšíte, nepřijímejte tradici, nepřijímejte tvrzení jen proto, že byla v knihách, nebo proto, že souhlasí s vaší vírou, nebo proto, že to tvrdil váš učitel. Buďte sami sobě vlastními světly.“
Proměnlivost slova
Nová duchovnost hlásá, že všechna svatá písma jsou cenná a smysluplná a že jedno není horší pro druhé, ale že je třeba je chápat ve svém kontextu doby, místa a jazyka. Uvědomuje si, že i slovo je proměnlivé a každé jeho chápání a interpretace tedy v sobě může nést omyl. Nová spiritualita přináší myšlenku živé jednoty. „Živost“ znamená, že zde není statický ideál, ale neustálé vyvažování při neustálé proměně rozložení sil. „Jednota“ znamená uvědomování si celku a vůli spolupráce všech jeho částí. Slovo Bůh chápe jako označení zdroje této živé jednoty. Zároveň slovo Bůh zaměňuje i s dalšími slovy jako jsou Láska, Jednota, Pravda, Změna, Absolutno, Radost, Svoboda nebo např. Tao, jelikož je považuje za identická. V neposlední řadě Boha ztotožňuje i s Životem samým. Lze to vidět i tak, že nevěří v Boha jako bytost podobnou člověku (jenže mocnější), ale uvědomuje si existenci vyšší reality, mystického a pro nás lidi nepochopitelného Pramene veškerého stvoření. Uvědomuje si také svět jako celek, který je více než součtem všech jeho částí a tvoří tak i celistvou vědomou bytost.
Oživené spojení a jednota
Nová spiritualita si uvědomuje, že lidstvo, příroda a vůbec všechno stvoření je nedělitelným celkem, což je jediným jejím skutečným zákonem, z nějž pak plynou všechny její další principy. Nová spiritualita tedy spojuje, či spíše připomíná naše spojení, s druhými a s Bohem. Vidí vše spojené či lépe jednotné a nerozděluje to. Tedy ani tzv. světské a tzv. duchovní nevidí jako dvě skutečnosti, ale jako jednu skutečnost, krásnou a hodnou úcty, tedy posvátnou. Tělo, mysl, srdce a duše - všechny tyto části jsou viděny jako posvátné. Zejména zapovězeným a nemilovaným částem našeho já navrací jejich právoplatnost a úctu. Vše je chápáno jako duchovní a duchovní se stává chlebem. Nenabádá, abyste cokoli od sebe odháněli, viděli jako od přirozenosti zlé, ale abyste se s tím vyrovnali a přijali uvnitř sebe jeho existenci, ale ani po vás nevyžaduje, abyste s tím souhlasili – sebedefinici vidí jako životně důležitou.
Tak i vše rozčilující a vše, s čím jsme v nesouhlasu, nevidí Nová spiritualita jako něco, co by bylo od nás oddělené a na nás nezávislé – každý jeden je zodpovědný za to, co se v jeho světě odehrává a nemůže se ve skutečnosti od toho distancovat. Není samostatného viníka a samostatné oběti – i oběť své viníky přitahuje podobně jako viník své oběti. Nikdo není zcela viníkem a nikdo zcela obětí. Nová spiritualita si uvědomuje, že každý dělá ze svého pohledu a momentálního pochopení to nejlepší, co může.
Uznání svobody individuální cesty
Nová duchovnost nechce stanovovat nový pevný systém filozofie či náboženství, dává právoplatnost mnoha definicím a cestám směřujícím k pravdě. Nová spiritualita nikoho neodsuzuje za způsob, jakým se vztahuje k absolutnu aneb ke všemu, co je. Každý se k tomu, co jest, vztahuje po svém – a někdo třeba i ateismem nebo bojem. Vyznává tak neustálou proměnlivost a relativitu v mnohorozměrném universu mnoha jedinečných bytostí. Naše cesta není lepší, je to jen jedna z cest, jelikož všechny bytosti a všechny jejich cesty jsou jen nezbytnými částmi celku, z kterého nelze žádnou odebrat. Proto není ani nikdo z nás lepší než kdokoli jiný. Aby byl celek celkem, nesmí mu chybět žádná část, a proto je pro něj každý úplně stejně nezbytný. Přestože není nikdo lepší, je každý naprosto výjimečný a je užitečné, aby se vyjádřil ve své jedinečné a nejpravdivější podobě a nepopíral svůj neopakovatelný díl celkové Pravdy, na níž se tak jako tak podílí. Pravda pomáhá k uvědomění přirozené svobody. Společnost skutečně žijící Novou spiritualitu pro to má naprosté pochopení. Jelikož vždy začíná a nakonec i končí u sebe, nesnaží se změnit někoho tak, aby jí vyhovoval, nýbrž se snaží změnit sebe tak, aby jí nikdo nevadil. Cokoli chce změnit, mění prvotně v sobě a druhotně ve vnějším světě a prakticky vůbec neusiluje o změnu druhého, natož aby mu nařizovala, co smí a nesmí dělat. Přináší druhým to, co považuje za nejlepší ze sebe, ale nemá zájem tím ubírat jedinečnost jejich cesty. Nová spiritualita může být součástí kteréhokoli náboženství.
Funkčnost jako měřítko
Nová spiritualita nic nehodnotí jako správné nebo špatné – tato označení bere za smysluplná jen v kontextu toho, čeho chce ten který člověk či společnost svým jednáním dosáhnout. Aneb nic není správné či špatné samo o sobě. Jediným měřítkem Nové spirituality je tak funkčnost – buď nám něco slouží, a nebo ne. Neřídí se žádným dogmatem, které by bylo příliš obecné a nepřizpůsobivé a jehož opodstatnění by mohlo být zapomenuto. Vyzývá k tomu, aby každý vědomě rozhodoval, co pro něj v tuto chvíli platí. Jelikož Nová spiritualita nerozděluje, nevidí obecnou správnost či špatnost a tedy nevidí ani žádné pro všechny společné nebe a peklo. Místo na základě nebe a pekla se rozhoduje na základě funkčnosti v přítomném místě a čase – v tady a teď. A tak žádné téma, oblast lidského žití ani označení není pro ni směrodatné. I pro praxi přináší Nová spiritualita dar „tady a teď“ – ve vztahu s druhým neřešíme, jak jsme se chovali dříve ani co udělal ten druhý. Jsme spojeni právě tady a teď a kromě posvátna mezi námi nic nestojí. To neznamená, že zapomeneme, nebo že se nebudeme vymezovat. Pouze si uvědomujeme, co je minulost a co současnost, že každý člověk je v posvátném okamžiku teď a tady čistý. To, co má z minulosti a trvá a má opodstatnění, se stejně neztratí. Avšak platí, že nezáleží na tom, cos udělal, ale na tom, co uděláš nyní.
Nová spiritualita podněcuje k uskutečňování duchovních pravd v každodenní praxi vlastního života.
Otázka zní, co Bůh je, nikoli, co chce
Nová duchovnost si uvědomuje, že Bůh, Jednota, Absolutno či Celek má již vše, a tudíž nic nepotřebuje a nevyžaduje. Netvrdí tedy, že něco musíte. Neříká, že byste Boha museli jakkoli uspokojovat, nebo že by měl jakékoli potřeby. Dokonce tvrdí, že ani vy ho k životu nepotřebujete zvláštním způsobem vyznávat, pokud nechcete využít jeho nádherné a mocné síly. Tedy místo popisu co Bůh chce, věnuje se Nová spiritualita popisu co Bůh je – tj. především, že je právě Životem. Je alfou i omegou všeho, co je, tím jediným, co ve skutečnosti existuje, jediným časem, který kdy nastal, jediným místem, které kdy existovalo, jedinou věcí a jedinou myšlenkou, která existuje. Nová spiritualita tedy odpovídá na tři základní otázky:
Co je to Bůh? a odpovídá si: Bůh je Život a zdroj všeho v životě.
Co Bůh chce? a odpovídá si: Nepotřebuje nic.
Co je smyslem, účelem, funkcí, důvodem pro uvědomování si Boha? a odpovídá si: Je zdrojem životní síly a radosti ze života.
Jelikož Bůh již je vším, co by kdy mohl chtít, nezůstává nic, po čem by toužil, co by po nás vyžadoval nebo čím by svou lásku podmiňoval. Naopak nám dává veškerou svoji sílu k dispozici. Jelikož je spokojený tak, jak je, nepřeje si nic a svou vůli odkazuje nám. Chceme-li být s ním a využít jeho pomoci, stačí, když si uvědomíme naše spojení a využijeme skutečnosti, že od ničeho doopravdy oddělení nejsme. Tím, že se spojíme s větší částí stvoření, také víc získáváme a přibližujeme se k harmonii s celkem. Tak i my sledujeme cíl sjednocení lidstva, které bude-li jednat jako celek, bude mít téměř všechno, co si přeje, a vyřeší své nedostatky.
Uznání soběstačnosti života a tedy i sebe
Nová spiritualita říká, že život (absolutno / láska / Bůh…) je zcela soběstačný, nic mu neschází a všeho má dostatek, protože jeho součástí už je vše, co by kdy mohl teoreticky potřebovat. Neříká tedy, že něco není život nebo že něco nepochází od Boha. Proto také neříká, že Bůh něco chce nebo že něco musíte dělat, natož že byste museli trpět. Radost je naším přirozeným stavem, protože celku nic nechybí a nic nepotřebuje, čímž nepotřebuje ani utrpení a nemá důvod proč radostný nebýt. Znamená to také, že nikdo nám ve skutečnosti nemůže provést nic, co bychom si sami na vědomé úrovni duše nevybrali a že to vždy můžeme změnit. Protože Nová spiritualita vnímá dokonalost, soběstačnost a koloběh života, projevuje to také v chování k přírodě. Pozoruje, jak příroda zachází s energií, hmotou či organismy, usiluje o pochopení přirozenosti a kopíruje její metody. Vidí její jednoduchost a maximálně efektivní eleganci, vidí například oblé a spirálovité tvary, princip zlatého středu či fraktálů, věčný pohyb, vzájemně prospěšnou koexistenci druhů, věčnou obnovitelnost zdrojů a fungující princip nabývání síly bez nutnosti vyčerpat jiný zdroj síly. Proto člověk žijící Novou spiritualitu sice s pokorou přijímá situaci a možnosti, do kterých se narodil, ale maximálně ve svém vlastním životě usiluje o chování a používání technologií, které nezpůsobují vyčerpávání, destrukci a zamoření přírodního prostředí. V každé činnosti se snaží vytvářet pozitivní externálie, i kdyby jimi bylo jen vlastní vědomé pozorování. Aniž by o to usiloval, sleduje nejpřirozenější cesty.
Život jako nejvyšší hodnota
Nová spiritualita přináší myšlenku rozvíjejícího vědomí přirozenosti Boha a Života. Jinými slovy je jen jeden Život, který si je sebe vědom a skrze sebe se poznává a opět shledává, že je Životem. Nová spiritualita tedy chápe, že vše je život a nesleduje cíl vyloučit z něj – tedy ze sebe – cokoli. Právě uvědoměním, že vše je život, sama odhaluje nemožnost z něj cokoli vyloučit. V žádném případě nemá zájem likvidovat, omezovat, trápit a znehodnocovat jakoukoli bytost nebo projev života pro žádnou víru, ideu nebo teorii. Od života se učí, nikoli naopak. Život je nejsvatější vírou Nové spirituality a je její nejvyšší hodnotou. Nová spiritualita tím potvrzuje přirozenost, že Život je sebezáchovný a tedy sebemilující.
Láska jako univerzální, přirozený a svobodný stav
Uvědomíme-li si sebe jako celek a nic ze sebe nevydělujeme, jsme zcela soběstační, radostní a svobodní. Ani Láska, jako další ze jmen Boha, nezná omezení a podmiňování, nelze si ji vynutit ani ji omezit na jeden subjekt a vyjadřuje se svobodou. Láska prostě je a buď ji cítíme, nebo ne. Některé další části celku ji v nás mohou probouzet snáze, jiné méně, ačkoli jsme všichni stejně milováníhodní. Některé její části nám mohou být blíž, ale stejně jsme všichni Bohem milováni stejnou měrou. Tím platí i zákonitost, že čím více si uvědomujeme svoji vzájemnou závislost neboli cítíme za větší část celku, tím více a jednotněji milujeme všechno a všechny. Abychom se však spojili v posvátném kruhu jednoty, stačí, abychom podali ruce těm nejbližším a řetězovou reakcí se propojíme skrze další i se všemi ostatními. Aneb abychom vyjádřili a prožívali jednotu, není nutné, abychom milovali všechny stejným způsobem a byli ihned dokonalí. Přirozený stav je být částí a kdybychom všichni splynuli s Bohem, nebyl by již tento svět.
Nové nečekané možnosti k přetváření reality
Toto je malá úvaha nad novými možnostmi, které vyplývají z principů přednesených mimo jiné v knihách Neala Donalda Walsche:
Z jediného zákona Nové spirituality – zákona jednoty – vyplývají nové závratné nástroje k přetváření naší reality. Bůh od nás nic nežádá krom toho, co si přejeme my sami, kteří jsme přinejmenším vědomou součástí stvoření – vesmíru. Proto neustále rozhodujeme a naše osudy jsou utvářeny našimi záměry. Má-li svůj podíl na našem osudu naše činnost, pak i ta je z našich přesvědčení a záměrů pochopitelně odvozena. Neochvějná rozhodnutí přivolávají zázračné události, protože stále platí, že naše jednání neplyne jen z částečného momentálního rozhodnutí, ale je vždy důsledkem celkového stavu vědomí a přesvědčení o světě a jeho možnostech. Každá další část světa neboli celku pak reaguje na naše přesvědčení, jelikož od žádné nejsme skutečně odděleni. V rámci svých dílčích možností pro nás tedy pracuje úplně všechno. Jednotlivé neživotné formy energie i jednotlivé bytosti – vše reaguje na naše přesvědčení a je-li takové přesvědčení s nimi v souladu, podporují nás v něm. Jsme-li ve svém vědomí spojeni s celkem, pak nás podporuje úplně vše.
Co je skutečně a tedy dlouhodobě prospěšné, je právě jednota - a ta je ze své povahy dobrá stejně pro všechny části celku. Nová spiritualita věří ovšem nejen tomu, že co je prospěšné celku, je prospěšné i jedinci, ale také naopak, že co je prospěšné pro jednoho, je prospěšné všem, což nic nemění na tom, že určité jednání jednou je a podruhé není prospěšné. V tomto dochází často k omylům: Někdy je prospěšnost celku zaměňována za prospěšnost většině, ale to není prospěšnost celku – celku je vždy prospěšné nezapomínat ani na jednoho vybočujícího jedince či skutečnost. Jindy je činnost prospěšná jednomu nesmyslně vnucována jako prospěšná druhému. A často se lidé domnívají, že tvrzení „co je prospěšné jedinci, je prospěšné všem“ znamená sobectví, ale sobectví je pouhá krátkozrakost a škodí-li něco ostatním, nakonec to stejně uškodí i mně. Naše jednání a zkušenost jsou důsledně vytvářeny našimi představami. Naše představy rozhodují i tehdy, pokud se nerozhodneme a pokud nemáme v konkrétním případě žádné představy, rozhodneme tím přesunout svou vůli ze svého vědomí do podvědomí nebo vůle ostatních. A čím méně jasná rozhodnutí mají ostatní, tím spíše je rozhodnutí o budoucnosti přenecháno na nás.
Vidíme, že je možné úplně všechno, pokud je to vyjádřením celku a ne vzepřením vůči němu. Tato neuvěřitelná svoboda možností je způsobena i tím, že čas pro Celek fakticky neexistuje – aby zůstal vším, je minulostí i budoucností a všemi možnostmi událostí a forem. Z pohledu celku vše již existuje v jednom jediném přítomném okamžiku, a tak si jen vybíráme, kterou jeho část chceme prožít. To znamená, že máme možnost prožít cokoli. Celek nic nepotřebuje, jelikož je celý, úplný a zcela uspokojený, a tak je vše jen na nás. Vždy je však účinnější vycházet ze svého momentálního vědomí a vyjádřit ho na maximum, vyhlásit kdo jsme, nikoli se obětovat na oltář nepochopené jednoty. Jednota není jednotou, vynecháme-li sami sebe a popřeme-li, že nejvíce toho pro sebe máme udělat my sami. Dokud nám to přináší radost, měňme sebe a své okolí tak, aby to odpovídalo naší představě. Tak můžeme poznat realitu našich teorií a poznat sami sebe. Tím se posouváme dále k pochopení nejvyšší pravdy celku. Jedině tím, že budeme měnit vše, co se nám z omezeného pohledu nezdá funkční, můžeme teprve nakonec dospět k poznání, že měnit není třeba vůbec nic.
Nová spiritualita věří, že jsme tu proto, abychom si uvědomili svou podstatu, abychom se rozpomenuli za pomocí svobodného a radostného tvoření, nikoli abychom trpěli a pouze reagovali na vnější podněty. Věří, že co dáme jiným, to sami budeme prožívat a to sami získáme, jelikož si uvědomíme, že jsme nemohli dát něco, co sami nemáme. Ostatně to tak funguje i tehdy, když si to neuvědomujeme.
Abychom něco zažili, buďme toho zdrojem!
(www.humanitysteam.org/en)